Suffolský kůň

10. srpna 2009 v 20:17 |  Plemena koní

Suffolský kůň

Zdroje informací:
  • Časopis Jezdectví 11/1994 str. 18 - 19 - Ing. Simona Stejskalová
  • Plemena koní celého světa - Judith Draperová
  • Obrazová encyklopedie koní - Elwyn Hartley Edwards

Úvodem...

Suffolský kůň je příjemný a nezaměnintelný kůň. "Tvář s výrazem anděla, trup jako boubelatý pivní soudek, záď podobná zadečku selského děvčete" - tak popisovali farmáři z východní Anglie suffolské chladnokrevníky. Lidé s poněkud drsným humorem, poctivou tváří a pevnou vazbou k rodné hroudě. Jsou vážní, uctiví a jejich kořeny, které se poutají k domovu, nelze vyvrátit. Své zvyky a tradice si předávají po staletí a ani postupující čas je příliš nezměnil. To je také jeden z hlavních důvodů, proč se podařilo do dnešních dnů zachovat čistrokrevný chov suffoských koní, nejstarších britských chladnokrevníků a podle některých znalců i nejstarších tažných koní na světě...

Název plemene:

Suffolk Punch

Vysvětlení názvu:

Většina angličanů zná suffolského koně pod označením Suffolk Punch (čti panč). Název "Suffolk" dostal kůň podle hrabství Suffolk. Slovo punch má řadu významů, od známého nápoje až po zavalitého krátkonohého ponyho. Podle jedné teorie se pojmenování "punch" týká popisu těla zvířete, které se podobá baculaté číši na punč. Další teorie praví, že slovo punch používali prostí venkované k označení krátkonohého, boubelatého pomocníka. Zní to logicky, protože dávný suffolk byl mnohem menší než dnešní.

Původ a historie:

První historická zmínka o zavalitých krátkonohých koních suffolského typu pochází z roku 1506, ale většina chovatelů a odborníků je přesvědčena, že základy chovu těchto pracovitých, dobromyslných obrů položili již Vikingové při invazi na britské ostrovy mezi 8. až 10. stoletím. Hrabství Suffolk, podle kterého jsou koně pojmenováni, je nejvýchodnější částí britské pevniny a jeho hranice tvoří Severní moře. Je proto docela dobře možné, že sem severští válečníci přivezli koně na svých dlouhých štíhlých lodích.
Skutečný původ suffolka je troch záhadný, je však doloženo, že v průběhu 16. a 17. století byli těžcí flanderští hřebci z evropské pevniny kříženi s místními klisnami. Jejich krev vedla ke zvýšení živé hmotnosti a síly potomků, pro kterou jsou suffolští koně tolik ceněni.
Zatímco historie napovídá o tom, jak krevní linie suffolků přetrvala vládu mnoha panovníků, plemenná kniha vznikla až roku 1877. Herman Biddell, farmář a sekretář Suffolk Breed Society, sestavil přehled všech hřebců, kteří působili v plemenitbě od tohoto data. Byla to nesmírně náročná a odpovědná práce, ale po tříletém intenzivním bádání bylo zaznamenáno všech 1236 plemeníků, kteří v chovu působili během minulých 120 let. Díky Beddellově úsilí je možné u každého čistokrevného suffolka dojít až k jednomu zakládajícímu hřebci narozenému roku 1768. Jeho majitelem byl Thomas Crisp z Uffordu a pokud původ některého koně nesahá až k tomuto "Crisp´s horse of Ufford", nemůže být zaregistrován. Tento hřebec působil v oblasti kolem Woodbridge, Saxmundhamu a Framlinghamu, kde je středisko chovu suffolka dodnes. Popisuje se jako krátkonohý ryzák s mohutným tělem, v kohoutku měřící 157 cm a s hlavou poněkud ušlechtilejší, než měli jeho mnozí současníci. Crisp ho doporučoval jako "schopného dávat dobré koně pro kočáry nebo na silnice".

Popis a charakteristika:

Současný suffolk dosahuje kohoutkové výšky 165 až 170 cm. Na první pohled je nápadný hlubokým, válcovitým trupem, oblou, dobře osvalenou zádí a milým výrazem. Široký, dobře nasazený krk nese hlavu s širším čelem, krátkýma ušima, které jsou odrazem suffolkovy příjemné povahy a spolehlivosti. Známkou velké tažné síly je nízká plec a dobře utvářená záď, nohy jsou krátké a spěnka není krytá rousy, což je výhodné v těžkých jílovitých půdách východní Anglie. Nohy koně jsou postaveny tak, že došlapují do brázd vzdálených 23 cm, což odpovídá vzdálenosti mezí řádky cukrovky. Kopyta suffolků jsou nejmenší ze všech chladnokrevných koní.
Ušlechtilou a jemnou povahu suffolků je možné nejlépe vidět na show, kdy stojí vyrovnáni v řadě před porotou, jeden jako druhý. Vypadají stejně jako před sto lety, jenom jsou o trošku hezčí. Na zbarvení a celkové utváření těla se klade velký důraz. Podle tradice smějí být zapsáni do chovu pouze ryzáci. Suffolk Horse Society povoluje sedm barevných odstínů od světlého "moučného" zbarvení, přes zlatou, citrónovou až po téměř hnědou. Nejčastější bývají červení ryzáci.
Zaplést hřívy a dlouhý ocas na takovou show není vůbec jednoduché. Je to umění, které se předává z generace na generaci a je velmi přísně posuzováno odborníky na slovo vzatými. Hříva i ocas se proplétají barevnými stužkami a ozdobami - barvy si volí každý majitel podle svého vkusu a uvážení. Podle způsobu zaplétání poznají rozhodčí dokonce i to, kdo je majitelem koně. Rukopis chovatele se vždy pozná a každý z tvůrců je přesvědčen, že právě jeho výtvor je ten nejlepší.

Využití:

I když se pohled na koně táhnoucí pluh zdá idylický, šlo ve skutečnosti o velmi těžkou práci. Těžký železný pluh musel být veden v přesné, rovné čáře a koně ho museli táhnout naprosto rovnoměrně. V těžké půdě pár tažných koní pracoval jednoradličním pluhem osm až devět hodin denně a zoral přibližně akr půdy. Pracovní den suffolského koně vypadal před sto lety následovně: kůň byl nakrmen velmi časně zrána, mezi 5:30 a 6:30 hod. Dostal pak dost času na to, aby v klidu strávil. Když orba začala v sedm hodin, kolem osmé si kůň mohl odpočinout a jeho hospodář snídal. Potom se již oralo bez přestání, kromě krátké polední přestávky, až do šestnácté hodiny. Skromný suffolk již nepotřeboval žádné krmení během pracovního dne a navíc měl menší spotřebu krmniva než jiní tažní koně. Dnes jsou koně chováni v prostorných volných stájích, v minulosti však pobývali suffolští koně celoročně na pastvinách a před nepřízní počasí je chránil přístřešek. Někteří chovatelé stáj ani neměli.
Na trzích, kde se suffolští koně prodávají, se dělá zvláštní zkouška. Kůň se zapřáhne do těžkého poraženého stromu a podle toho, jak ve své snaze "jde do kolen", je hodnocena jeho výkonnost.
Obliba suffolků se nešířila pouze v Anglii a okolních zemích. Několikrát byly vyslány teké exporty těchto koní do Spojených států amerických, především do Iowy a Nebrasky. Po válce s přibývajícími roky však počet koní v zemědělství stále klesal a zvířata nahrazovaly stroje. Prázndé stáje sloužily jako skladiště a jenom někteří farmáři si drželi jednoho nebo dva vysloužilé suffolky na dožití nebo klisny pro komerční chov. I přesto se populace suffolků rozrůstala tak pomalu, že byla odsouzena k zániku.
Teprve 70. a 80. léta minulého století dala díky zájmu amerických kupců nový podnět britským chovatelům k produkci kvalitních exportních zvířat. V téže době se podařilo vzkřísit zájem o suffolské koně nejen v Suffolku, ale i v okolních hrabstvích. Znovu se pracovití, přátelští cvalíci vrátili na některé farmy a kromě toho pomáhají i při stahování dřeva a čištění národního parku National Forest. V USA, kde je jich nyní přes 600, se využívají především k dopravě krmiva na pastviny pro skot.
Jeden z největších suffolských hřebčínů nalezl opravdu pozoruhodný domov. Je jím Hollesley Bay Colony, jedna z přímořských věznic Jejího Veličenstva. Farma má k dispozici 2000 akrů půdy a je zaměřena na chov a výcvik suffolských koní. Ve věznici pobývají trestanci staří 21 let a více a práce s koňmi je součástí jejich nápravné výchovy. Pro mnoho z nich znamená tato činnost první setkání s koňmi v životě, ale zájemců je stále dost. "Práce s koňmi pomáhá budovat charakter" tvrdí jeden z dozorců, Alan Douglass. Třicítka koní ustájených v Hollesley zde však není pouze z terapeutických důvodů, musí si na sebe vydělat prací v zemědělství. Políčka se zeleninou a dalšími plodinami pro potřeby věznice jsou sice většinou obdělávány traktory, ale šest valachů se využívá k řadě dílčích úkonů, jako je například místní doprava, odvoz a úklid odpadků apod. Ročně se v Hollosley narodí kolem deseti hříbat, která jsou buď prodána, nebo vytrénována pro potřeby dalších britských věznic. Dobrovolníci z Hollesley se nestarají pouze o krmení a čištění koní a úklid stájí. Naučí se také pečovat o narozená hříbata, někteří se zaměřují na výcvik mladých koní a jiní na práci ve voze. Mnoho provinilců před příchodem do věznice ničeho nedosáhlo a po ničem netoužilo, ale zde si zamilují péči o hřebce nebo jízdu s vozem a mnozí z nich po propuštění hledají stálé zaměstnání u tažných koní. A to je dobrý začátek pro nový život.

Zajímavost:

Schopnost suffolka přežít s daleko menším přídělem potravy než ostatní tažní koně je dokumentována zkušenostmi jednoho farmáře, který na počátku minulého století srovnával požadavky na potravu dvou tuctů křížených zemědělsých koní, které po několik let používal na jedné farmě, a pětadcaceti suffolků, které používal po stejné období na jiné farmě. Zatímco všichni koně spotřebovali stejné množství objemového krmiva - sena, řepy a řezanky - kříženci potřebovali každý 34 kg zrna za týden a o nějakých 6,6 až 9,5 kg více v dospělém věku, suffolkům, i těm starším, stačilo k udržení dobré kondice jen 22,7 kg za týden.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.