Vzpomínka(jiná)

28. června 2009 v 18:38 |  Povídky o koních
Bylo to krásné, bezstarostné dětství. Jako hříbě po boku své matky odhalovat tajemství, přírodou tak dávno odhalená. Cválat přírodou a nemyslet na to, co bude zítra, za rok... Ale dětství jednou končí. Vyrostl jsem z hříběcího chmýří v dospělého hřčbce. Nevěděl jsem co všechno na mě osud přichystá. Ale v tu dobu sem to neřešil. Věděl jsem jen, že budu muset opustit své stádo,svou matku, rodinu... Nechtěl jsem. Něco uvnitř mě strašně bolelo a cítil jsem jen, jak mi po nozdrech stéká něco... byly to slzy. Řehtal jsem a se slzami v očích viděl, jak mi moje "rodina" odchází. Narodil jsem se bohužel jako hřebec. Byl jsem moc slabý na to abych dokázal vybojovat postavení ve stádě. SE svěšenou hlavou jsem pomalu opouštěl místo, které jsem měl rád a kde jsem strávil svoje nejkrásnější, bezstarostné dětství...
Měsíce plynuly a já se potloukal sám, divokou přírodou. Bylo těžké najít si své vlastí stádo. NA to jsem byl moc slabej. Neměl jsem nikoho. Byl jsem sám. Zastavil jsem se na břehu řeky, sklonil hlavu a velkými loky pil. Slunce zrovna zapadalo. Postoupil jsem dál do vody a nechal se chladit... Byl krásnej podzimní večer... Hleděl jsem za horyzont, kde zrovna zacházelo slunce. Pomalu jsem se vybelhal na břeh. SLunce už skoro zašlo, tak sem si lehl do trávy a pomalu usínal. BYla jsem moc vyčerpaný.
Vzbudil mě až hluk. Ty hlasy neznám. Bojím se. Strašně s ebojím. V téhle situaci jsem se ještě neocitl. Dýchám zhluboka. Je ještě noc, ale vidímz dálky světla. A najednou slyším velkou ránu. Něco mě píchlo do boku. všechno se mi ztrácí před očima. Hlavou se mo honí vzpomínky...miliony vzpomínek... USÍNÁM...
Vzbudil jsem se, když už bylo světlo. Nevěděl jsem, kde jsem, ale byl jsem v nějaké malé místnosti. V tu chvíli jsem si na všechno vzpomněl... Maminka mi kdysi dávno říkala, že existují lidé. Jedni sou hodní. A druzí zlí. Chytají nás a jezdí na našich hřbetech. Neni nic horšího, než být pod vládou člověka...Zvedlo jsem se z pichlavé podestýlky. Ucítil jsem pach koní. Probudila se ve mě zlost, chuť zabíjet. Nadechl jsem se jak nejvíce jsem mohl a zařehtal. Sco největší silou jsem kopl do prostoru, odkud vycházelo světlo. Dřevo povolilo. Byl jsem volný. Vyběhl jsem ven, ale...kde to jsem?? Nikdo nebyl strom, trs trávy, potor...byl jsem uvězněn...lapen lidmi...nebylo cesty úniku....
Léta plynula a já se učil podřídit lidem... Naučil jsem se, že život neni pohádka. Ztratil jsem veškerou volnost, svobodu... Teď je tu pánem člověk.
Bylo mi tenkrát 5 let, když přišli ke mě do boxu. Jako by to bylo teď. Strašně jsem se bál. Nesli něco v rukou. Něco velkýho. Říkali tomu sedlo. Položili ho na můj hřbet. Nebylo to nic těžkýho. A pka mi dali do huby něco studenýho, železnýho. Nechtěl jsem. Bránil jsem se. Tlačilo mi to nakoutky. Nebylo to nic příjemnýho. Pak si na mě někdo sedl.
Postupem času jsem se naučil MILOVAT.
Jel jsem na první svoje dostihy. Vyhrál jsem o 10 délek. Stal jsem se šampionem. V novinách byly články: "Černý šampion..." - "Satan dobývá svět" - "Zrozen z temných dun..."
Vyhrával jsem dostih za dostihem. Každý mě miloval. Každým cvalovým skokem moje kariéra dostihového šampiona rostla.
Ale pak zasáhl osud. Bylo ráno. Ráno před závodem. Můj žokej šel pro mě do boxu. Byl jsem nervózní. Něco jsem tušil. Něco co mělo změnit můj život. Cítil jsem smrt. Nechtěl jsem. ZMítal jsem se na lonži. Nechtěl jsem jít. Přivedli mě k přepravníku. Cítil jsem vzrušení, které náhle vystřídal strach, zlost... Odmítal jsem nastoupit. Ale dostali mě dovnitř. Zuřivě jsem tloukl kopyty do stěn. Dojeli jsme na závodiště. Vyvedli mě ven. Osedlali mě, nauzdili a měl jsem vyrazit. Bál jsem se, ale na dráze mě chytla chuť jet a vyhrát. Chuť bojovat. Byly to moje první steeplechaise. První moje překážkový dostihy. Těšil jsem se, ale měl jsem strach... Nevěděl jsem z čeho, ale něco tu stále bylo. Pořád mi něco uvnitř říkalo abych nejel... Můj žokej mě poplácal po krku a jemně dloubl holení. Dal jsem se do kroku. Pomalu jsem se začínal uklidňovat...
ZVONEK... Vyskočil jsem ze startovacího zařízení. Pár skokama jsem zanechal zasebou ostatní koně. Byl jsem ve vedení. Cítil jsem jen jemný tlak a jak mě můj žokej zpomaluje. Nechtěl jsem. Zakousl jsem se do udidla a nabral ještě větší ryhclost. Slyšel jsem jen zděšené výkřiky. Velkou rychlostí jsem se blížil na překážku. Neměl jsem už místo ani čas zpomalit. Odpíchl jsem se a skočil. Už jako ve zpomaleném filmu jsem zakopl o proutěnou překážku zadníma nohama. Žokej mi přeletěl přes hlavu a já viděl před sebou rozblácenou zem, slyšel jsem funění koní, dusot kopyt. Hlavou mi výřily miliony vzpomínek... Vzpomínek na dětství.
Bylo to krásné, bezstarostné dětství. Jako hříbě po boku své matky odhalovat tajemství...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.