Amor

28. června 2009 v 18:29 |  Povídky o koních
Bylo docela pěkné zimní odpoledne, když mi kamarádka ve spěchu volá: ,,Hele, koupila jsem si koně. Máš místo, viď?" Jako prosba to moc neznělo, ale dobrá. Ještě toho dne večer přijelo auto s přepravníkem a v něm stálo cosi, co kdysi mohlo být krásným koněm. Zhruba 12-15ti letý hřebec, podle mohutné kostry chlaďas. Nádherná, Až na plec sahající sametová hříva bylo to jediné, Co na něm bylo vidět. Žalostně vyhlížející skelet potažený zvláštně vypadající dehydrovanou kůží, rousy na nohou skrývaly netušené…
Odvedli jsme ho do stáje a nakrmili. Stáli jsme u něho a do očí se draly slzy. Musel být nádherný. Proč a kdo ho takhle zřídil?! Smutek a únava v očích hřebce nebrala několik dní konce. Bylo nám jasné, že pouhé kvalitní krmení to nespraví.
Začali jsme úpravou zubů, po několika dnech pak přijel kovář. Amor nechtěl dát nohy a přestože byl neskutečně hodný, kopal při pouhém náznaku sáhnutí na kopyto. Přesto se nám podařilo přesvědčit ho. Dodnes však nevím, zda to bylo dobře či nikoliv.
Rakovina kopyt u něj byla rozvinutá natolik, že nejen přerůstala těžké podkovy a ozuby, ale pronikala až do kostí. Na zadních nohou po ostříhání rousů bylo patrné prorůstání ,,raka" skrz kůži. Podkovář zvedl hlavu: ,,Je nádherný, ale co tady chcete zachraňovat?"
Další den dorazil veterinář a nastalo rozhodování. Amor ale mezitím velice ožil a běhal s dvouletým plnokrevným hřebečkem po výběhu. Jeho chuť do života se vrátila a my ho nedokázali dát zabít.
Bylo rozhodnuto. Ulevíme mu od bolesti, nádory budeme tlumit SBC pastou, ať si alespoň trochu užije života, který asi neměl jednoduchý.
Amor byl šťastný, začal se chovat jako skutečný hřebec a neprošel okolo kobyl, aniž by se jim řádně nepředstavil. Honil se s hříbětem a hrál si, jako by doháněl mládí. Kopyta se nám dařilo udržovat v jakémsi útlumu a nikdo z nás nemluvil o možném konci.
Čas plynul a my se snažili dopátrat k člověku, který mohl způsobit tomu koni tolik bolesti a utrpení. Ale nedařilo se nám, byl koupen u handlíře nejhrubšího zrna a ten své ,,klienty" nezradí, chová se přeci stejně!
Nikdo si neumí představit tu bezmocnost, když se díváte na skotačícího koně, a víte, že těžká nemoc mu rozežírá tělo, zkracuje život a neúprosně odpočítává dny. Přitom stačila jen obyčejná denní péče jeho kočího…
Pak přišel den, na který nikdo z naší stáje nezapomene. Vedeme koně domů z výběhu, Amor jde ztěžka, začíná mi docházet, že se jeho stav horší. Nažral se a lehl si,vypadal unaveně. V noci jsem se na něho chodila dívat, vstal a opět spokojeně chroupal seno. Ulevilo se mi. Ne však na dlouho. Ráno při snídani nechtěl vstát, nenutila jsem ho, ale vůně krmení ho nakonec zvedla. Hlavou mi létaly myšlenky: ,,Co dál?" Nicméně se nažral a hrnul se ven, jeho nový denní režim se mu líbil. Jako vždy jsem odvedla nejdříve hříbě, ale když jsem se vracela pro Amora, viděla jsem, jak se v boxu vzepjal na zadní. ,,No, no!", povídám směrem k němu, ale on vzápětí leží bezmocně na zemi a bolestně naříká…
Během pár minut přijíždí veterinář. ,,Zlomil si nohu. Nemůžu vůbec nic dělat…"
Nikdy nezapomenu na velké slzy, které se Amorovi řinuly z očí, než naposledy po injekci vydechl. Jeho hlavu jsem držela ještě dlouho v náručí a proklínala člověka, který mu tolik ublížil…
Amorovi jsme poskytli pouhé dva měsíce šťastného života, možná by tu mohl být déle, nebýt rakovinou prožraných kopyt a kostí. Byl to zvláštní kůň, svou krásou i milou povahou očaroval naše srdce a takovýto krutý život a těžký konec mu nepřál nikdo z nás.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 SvOOOzA SvOOOzA | Web | 28. června 2009 v 18:34 | Reagovat

super blog

a jete suprovejsi povidka....taky pisu...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.