Červen 2009

navždy

28. června 2009 v 18:41 Povídky o koních
Jedu projet Darka" zakřičela jsem z koňského hřbetu za sebe, ale asi mě nikdo neslyšel. Koukla jsem se ještě jednou na svůj domov kde máme spoustu koní a nevěděla jsem že je to naposledy.
Cvalem jsme přejeli s Darkem louku a zamířili na naše tajné místo na okraji strže z které je překrásný výhled. Jako vždy jsme zastavili u velkého buku a já uvázala Darka k větvi.

Z batohu jsem si vyndala fotoaparát a fotila dokud mi nedošel film. Najednou jsem ale vyděla jak můj Dark zpozorněl, zavětřil a sklopil uši. Někdo najednou stál za mnou a já už jen cítila jak padám a padám a padám. A potom jsem se probudila. Cítila jsem jak mi kapky potu stékají po tváři a celá se klepu. 'Vždyť to byl jen sen!' pomyslela jsem si a šla se vysprchovat a nasnídat. Po snídani jsem šla do stáje pozdravit svého milovaného koně. Ve dveřích stáje jsem narazila na mamku. "Projeď prosím těDarka, já to dnes nestihnu tak ať má nějaký potěšení". Řekla a odešla. Vzpoměla jsem si na sen a na zádech mi naskočila husí kůže. Koně jsem vyhřebelcovala, vyvedla k ohradě, nasedlala a nauzdila. Vyšvihla jsem se na něj a ani se neohlídla a jela. Cvalem jsme přejeli louku a na rozcestí se vydali na opačnou stranu, kde nebyla strž. Projeli jsme les a ocitli se u strže! 'to není možné' obrátila jsem koně a jela na opačnou stranu, projela jsem lesem a znovu jsem vyjela u strže! Uvázala jsem ledabyle Darka ke stromu a šla se kouknout jestli je to opravdu jedno a totéž místo. Bylo. Obrátila jsem se k odchodu když v tom vydím statného muže který mi zahradil cestu. Provlékla jsme se pod jeho napřaženou paží a běžela jsem k Darkovi. Najednou se za mnou ozvalo jakési cvaknutí a "stůj!" Obrátila jsem se a vyděla jak na mě míří hlaveň obrovské pušky.Strachy jsem zavřela oči, slyšela jsem tlukot svého srdce. Dark zaržál, ozval se výstel a ticho. Musela jsem otevřít oči a zjístit co se stalo. Zhrozila jsem se: "Snad ne ...". Nakoukla jsem ze strže dolů. Na dně ležel ten zavalitý muž co na mě mířil puškou a ...můj milovaný Dark. Oběhla jsem celou strž abych našla nejchůdnější terén abych se mohla dostat dolu. Na dně strže jsem se vrhla ke svému milovanému, dosud žijícímu koni. Prohlédla jsem jeho tělo a zjistila jsem že má střelnou ránu uprostřed hrudi a zlámané všechny nohy. S pláčem sem objala jeho hlavu a nechala kapat své slzy na již mrtvého koně. Domů jsem se vrátila pozdě v noci a život šel dál, ale nikdy jsem nezapoměla na koně který mě miloval tak že za mě objetoval život.







Vzpomínka(jiná)

28. června 2009 v 18:38 Povídky o koních
Bylo to krásné, bezstarostné dětství. Jako hříbě po boku své matky odhalovat tajemství, přírodou tak dávno odhalená. Cválat přírodou a nemyslet na to, co bude zítra, za rok... Ale dětství jednou končí. Vyrostl jsem z hříběcího chmýří v dospělého hřčbce. Nevěděl jsem co všechno na mě osud přichystá. Ale v tu dobu sem to neřešil. Věděl jsem jen, že budu muset opustit své stádo,svou matku, rodinu... Nechtěl jsem. Něco uvnitř mě strašně bolelo a cítil jsem jen, jak mi po nozdrech stéká něco... byly to slzy. Řehtal jsem a se slzami v očích viděl, jak mi moje "rodina" odchází. Narodil jsem se bohužel jako hřebec. Byl jsem moc slabý na to abych dokázal vybojovat postavení ve stádě. SE svěšenou hlavou jsem pomalu opouštěl místo, které jsem měl rád a kde jsem strávil svoje nejkrásnější, bezstarostné dětství...
Měsíce plynuly a já se potloukal sám, divokou přírodou. Bylo těžké najít si své vlastí stádo. NA to jsem byl moc slabej. Neměl jsem nikoho. Byl jsem sám. Zastavil jsem se na břehu řeky, sklonil hlavu a velkými loky pil. Slunce zrovna zapadalo. Postoupil jsem dál do vody a nechal se chladit... Byl krásnej podzimní večer... Hleděl jsem za horyzont, kde zrovna zacházelo slunce. Pomalu jsem se vybelhal na břeh. SLunce už skoro zašlo, tak sem si lehl do trávy a pomalu usínal. BYla jsem moc vyčerpaný.
Vzbudil mě až hluk. Ty hlasy neznám. Bojím se. Strašně s ebojím. V téhle situaci jsem se ještě neocitl. Dýchám zhluboka. Je ještě noc, ale vidímz dálky světla. A najednou slyším velkou ránu. Něco mě píchlo do boku. všechno se mi ztrácí před očima. Hlavou se mo honí vzpomínky...miliony vzpomínek... USÍNÁM...
Vzbudil jsem se, když už bylo světlo. Nevěděl jsem, kde jsem, ale byl jsem v nějaké malé místnosti. V tu chvíli jsem si na všechno vzpomněl... Maminka mi kdysi dávno říkala, že existují lidé. Jedni sou hodní. A druzí zlí. Chytají nás a jezdí na našich hřbetech. Neni nic horšího, než být pod vládou člověka...Zvedlo jsem se z pichlavé podestýlky. Ucítil jsem pach koní. Probudila se ve mě zlost, chuť zabíjet. Nadechl jsem se jak nejvíce jsem mohl a zařehtal. Sco největší silou jsem kopl do prostoru, odkud vycházelo světlo. Dřevo povolilo. Byl jsem volný. Vyběhl jsem ven, ale...kde to jsem?? Nikdo nebyl strom, trs trávy, potor...byl jsem uvězněn...lapen lidmi...nebylo cesty úniku....
Léta plynula a já se učil podřídit lidem... Naučil jsem se, že život neni pohádka. Ztratil jsem veškerou volnost, svobodu... Teď je tu pánem člověk.
Bylo mi tenkrát 5 let, když přišli ke mě do boxu. Jako by to bylo teď. Strašně jsem se bál. Nesli něco v rukou. Něco velkýho. Říkali tomu sedlo. Položili ho na můj hřbet. Nebylo to nic těžkýho. A pka mi dali do huby něco studenýho, železnýho. Nechtěl jsem. Bránil jsem se. Tlačilo mi to nakoutky. Nebylo to nic příjemnýho. Pak si na mě někdo sedl.
Postupem času jsem se naučil MILOVAT.
Jel jsem na první svoje dostihy. Vyhrál jsem o 10 délek. Stal jsem se šampionem. V novinách byly články: "Černý šampion..." - "Satan dobývá svět" - "Zrozen z temných dun..."
Vyhrával jsem dostih za dostihem. Každý mě miloval. Každým cvalovým skokem moje kariéra dostihového šampiona rostla.
Ale pak zasáhl osud. Bylo ráno. Ráno před závodem. Můj žokej šel pro mě do boxu. Byl jsem nervózní. Něco jsem tušil. Něco co mělo změnit můj život. Cítil jsem smrt. Nechtěl jsem. ZMítal jsem se na lonži. Nechtěl jsem jít. Přivedli mě k přepravníku. Cítil jsem vzrušení, které náhle vystřídal strach, zlost... Odmítal jsem nastoupit. Ale dostali mě dovnitř. Zuřivě jsem tloukl kopyty do stěn. Dojeli jsme na závodiště. Vyvedli mě ven. Osedlali mě, nauzdili a měl jsem vyrazit. Bál jsem se, ale na dráze mě chytla chuť jet a vyhrát. Chuť bojovat. Byly to moje první steeplechaise. První moje překážkový dostihy. Těšil jsem se, ale měl jsem strach... Nevěděl jsem z čeho, ale něco tu stále bylo. Pořád mi něco uvnitř říkalo abych nejel... Můj žokej mě poplácal po krku a jemně dloubl holení. Dal jsem se do kroku. Pomalu jsem se začínal uklidňovat...
ZVONEK... Vyskočil jsem ze startovacího zařízení. Pár skokama jsem zanechal zasebou ostatní koně. Byl jsem ve vedení. Cítil jsem jen jemný tlak a jak mě můj žokej zpomaluje. Nechtěl jsem. Zakousl jsem se do udidla a nabral ještě větší ryhclost. Slyšel jsem jen zděšené výkřiky. Velkou rychlostí jsem se blížil na překážku. Neměl jsem už místo ani čas zpomalit. Odpíchl jsem se a skočil. Už jako ve zpomaleném filmu jsem zakopl o proutěnou překážku zadníma nohama. Žokej mi přeletěl přes hlavu a já viděl před sebou rozblácenou zem, slyšel jsem funění koní, dusot kopyt. Hlavou mi výřily miliony vzpomínek... Vzpomínek na dětství.
Bylo to krásné, bezstarostné dětství. Jako hříbě po boku své matky odhalovat tajemství...

Srdíčko2

28. června 2009 v 18:36 Povídky o koních
"Jasně!" zakývala Amy dychtivě hlavou. Vstoupila dovnitř a zastavila u brány vedle Toma. "Ahoj," pozdravila ho a pohodila svůj batoh na podlahu.
"Nazdar," odpověděl Tom mrzutě. Obrátil k ní své zelené oči a odhrnul si z čela pramen černých vlasů. Amy si všimla že se tváří znechuceně. "Viděla to?"
Amy věděla, co má na mysli. Trápí ho, že před okamžikem polekal Coppera. Přikývla.
"Nemůžu teď pochopit, proč jsem se od něj snažil ty mouchy odehnat, Amy," řekl Tom a potřásl nešťastně hlavou. "Věřila bys tomu, že jsem tak strašně pitomej?"
"Už na to nemysli," snažila se ho uklidnit. Jednou rukou se chytila brány a druhou do něho strčila. "Podívej se na něj. Už mu nic není."
Amy se dívala nadšeně před sebe a nevnímala nic jiného, než toho nádherného koně. Copper půvabně cválal ve velkých kruzích podél plotu, jeho kopyta pravidelně dopadala na písčitý povrch. Marion Flemingová stála uprostřed jízdárny. Nedržela v ruce žádný provaz ani lano, přesto se zdálo, že ji s hnědým hřebcem cosi neviditelného spojuje. Na první pohlednulo vidět, jak moc ji má Copper rád. Když Marion postoupila o krok k němu, hřebec zpomalil - když o krok ustoupila, zrychlil. Jeho pravé ucho směřovalo dopředu, ale jeho levé ucho mířilo přímo na ni. Natáhl hlavu a krk a vypustil vzduch z nozder. Dával tak najevo, že jí důvěřuje.
Amy pohlédla na Toma. Setkali se očima a usmáli se na sebe. "Hrozně rád se na tvou mámu koukám, když trénuje koně. Umí to s nimi," řekl tiše. "Kdyby mi to s koňmi šlo jenom z desetiny tak dobře jako tvojí mámě, tak bych byl spokojenej."
"To já taky," povzdechla si Amy.
Marion pobídla Coppera k vyšší rychlosti. Kůň oběhl celou jízdárnu dvakrát dokola a pak začal střídavě otevírat a zavírat tlamu, jako kdyby něco žvýkal. Amy věděla, že přesně na to její matka čeká. Sledovala, jak se Marion otočila ke koni bokem a stála bez hnutí. Hřebec nejprve zpomalil a pak se docela zastavil. Otočil hlavu do středu jízdárny. Amy zadržela dech. Půjde k mámě? Okamžik se nic nedělo, ani jeden z nich se nehýbal. A pak se Copper k Marion rozešel. Zastavil se vedle ní a jemně zafuněl. Marion ho něžně podrbala mezi ušima.
Amy cítila, že jí radostí stoupají do očí slzy. Konečně se to podařilo - její matka nakonec našla způsob, jak získat lásku a důvěru zvířete, které bylo dříve tak vyděšené.
Když se Copper dal znovu do klusu, Tom se obrátil. "Pojď, necháme tu tvoji mámu o samotě," řekl šeptem.
Amy přikývla a tiše zvedla ze země svůj batoh. Vraceli se společně zpátky okolo výběhů pro koně a okolo stáje za domem, kde bylo dvanáct boxů. Potom minuli i řadu venkovních boxů před domem.
Tom začal u nich na farmě pomáhat před třemi roky. Zpočátku přicházel jen o víkendech a odpoledne, když mu skončilo vyučování, aby si něco vydělal, protože jeho rodiče na tom byli s penězi velmi špatně. Když mu bylo šestnáct, odešel ze školy a začal u nich pracovat na plný úvazek. Splnil si tak svůj velký sen - mohl být u koní od rána do večera. Amy z toho měla radost. Tom se ke koním choval moc pěkně a navíc s ním byla zábava.
"Musím teď vyhřebelcovat Chestera," prohlásil Tom. Když procházeli okolo sedlýrny, vešel dovnitř a vynesl odtamtud ohlávku a kýbl.
Amy zamířila k boxu, kde stál vysoký hnědý kůň a vykukoval ven přes nízké dveře. Chester byl u nich na farmě proto, že bál cestování v přívěsu. "Jak se máš, krasavče?" zamumlala a pohladila ho po nose, právě když se k nim zezadu přiblížil Tom s ohlávkou v ruce.
"Vážně tě zajímá, jak se mám?" zašklebil se na ni Tom.
Amy ho plácla přátelsky po ruce. "Neptala jsem se tebe!"
Tom vstoupil do boxu a pohladil velkého hnědáka po hlavě. "Zejtra se vrací domů. Tvoje máma říkala, že už je v pořádku."
"Už zejtra?" zeptala se Amy. Srdce se jí stáhlo smutkem, když si uvědomila, že se s ním bude muset rozloučit. Amy žila a pracovala na farmě Srdíčko moc ráda, jen jedna věc jí tu vadila - že se musí neustále loučit s koňmi. Někteří odcházeli do nového domova, jiní, stejně jako Chester, se vraceli ke svým původním majitelům. "Bude se mi po něm stejskal," řekla něžně.
Tom chápavě přikývl. "Mě taky."
Několik minut tam oba dva stáli mlčky a hladili Chestera.
"Nebuď smutná, Amy," promluvil nakonec Tom. Amy si uvědomila, že se jí dívá do tváře. "Znamená to přece, že…"

Srdíčko1

28. června 2009 v 18:35 Povídky o koních
Jakmile školní autobus zmizel za zatáčkou, Amy Flemingová si přehodila batoh přes rameno a vydala se po dlouhé příjezdové cestě, která vedla k farmě Srdíčko. Po obou stranách prašné cesty se rozkládaly travnaté výběhy a na nich postávali koně a poníci. Líně se pásli v poledním slunci a občas mávli ocasem, aby od sebe odehnali roje much, které je obtěžovaly. Amy se usmála. Konečně je zase doma.
Pospíchala po hrbolaté příjezdové cestě ke staré, omšelé řadě venkovních boxů postavených z cihel. Náhle se otevřely čerstvě obílené dveře jednoho z boxů a ven sedmnáctiletý chlapec Tom, který tu pomáhal u koní. Vedl za sebou kaštanově zbarveného hřebce Coppera.
Amy na něho zamávala, ale Tom zaujatě pozoroval koně a nevšiml si jí. Kráčel s ním okolo výběhů směrem ke kruhové venkovní jízdárně na druhé straně dvora. Amy si zastínila dlaní oči, aby lépe viděla, a dívala se za ním. I na tu dálku rozpoznala štíhlou postavu své matky, jak čeká u železné brány, kterou se vstupovalo do jízdárny. Její světlé vlasy ve slunečním světle zářily. Amy proběhla okolo domu a pospíchala po písčité cestě za Tomem. Vydržela pozorovat matku při práci celé hodiny - a teď se zdálo, že máma bude trénovat Coppera!
Tom koni v blízkosti brány přikázal, aby se zastavil. Hřebec lhostejně pohodil hlavou, aby odehnal mouchy, které se mu usadily na čele. Tom prudce máchl rukou, aby mu v tom pomohl. V té chvíli Copper polekaně zaržál a začal ustupovat dozadu.
"Coppere!" Amy zalapalo po dechu, když se kůň postavil na zadní a jeho přední kopyta se mihla vzduchem.
"Přestaň!" zakřičel Tom a na tvářích mu rozčilením vyskočily rudé skvrny.
Copperova přední kopyta se znovu dotkla země. Hřebec při tom vyděšeně ržál a koulel očima. Tomovi se podařilo chytit provaz, který měl poplašený kůň připoutaný k ohlávce. Ten nenadálý pohyb ale zvíře znovu vyděsil a hřebec se opět postavil na zadní, jeho nebezpečná kopyta proletěla vzuchem jen několik centimetrů od Tomova obličeje.
"Coppere!" Hlas Marion Felmingové ostře projel vzduchem. Ve vteřině stála vedle Toma a vzala si od něho provaz. "Uklidni se, chlapče! Klid!" promluvila ke koni.
Všechna Copperova kopyta se na okamžik ocitla na zemi, pak se kůň znovu postavil na zadní. Marion lehce svírala konec provazu v prstech a nechala hřebce, ať si dělá, co chce. Amy svou matku napjatě sledovala. Konejšivě promlouvala k vystrašenému koni a snažila se ho uklidnit.
Copper zaržál a vrátil se kopyty zpět na zem. Potom se znovu vzepjal, ale ne příliš vysoko - bylo znát, že už je o něco klidnější. Marion k němu dál tiše hovořila. Copperova kopyta dopadla s hlasitou ranou na zem. Tentokrát zůstal hřebec stát bez hnutí, všechna jeho kopyta se dotýkala travnaté půdy před jízdárnou, jen boky se mu mírně chvěly. Marion se několik dlouhých vteřin nehýbala, dívala se mu klidně do očí a konejšivě k němu promlouvala. Když s kůň uklidnil, mírně pozvedla ruku a začala se k němu pomalu přibližovat, nedívala se přitom na něj. Amy napětím ani nedýchala. Marion ho popadla za ohlávku, Copper zaržál a sklonil hlavu.
Amy si vydechla úlevou.
Tom byl ve tváři bledý jako stěna. "Moc se omlouvám. Jsem hroznej pitomec!" prohlásil a prohrábl si rukou své tmavé vlasy.
Marion se po něm ohlédla. "Nic se nestalo, Tome," řekla. "Každý může udělat chybu. Zapomněl jsi, jak moc Copperovi vadí, když mu někdo u hlavy máchá rukou." Poplácala koně po hřbetě. "Myslel jsi to dobře," dodala.
Amy věděla velice dobře, o čem matka mluví. Copper přišel k nim na farmu před čtyřmi týdny jako zubožený závodní kůň a vědělo se, že mu jeho majitelé práskli za trest u hlavy bičem, když se mu nevyvedl skok. Pod Maroininou péčí Copper pomalu zase získával důvěru v lidi. Matka si Amy všimla teprve teď. "Ahoj, miláčku!" zavolala. Na tváři se jí objevil široký úsměv a její modré oči se rozzářily radostí. "Jak bylo ve škole?"
"Všechno v pohodě." Odpověděla Amy. Neměla teď na školu ani pomyšlení. "Je Copper v pořádku? Nestalo se mu nic?" zeptala se starostlivě a rozběhla se k němu.
"Určitě je v pořádku. Neboj se o něj," usmála se Marion a vedla ho do jízdárny. "Budu ho teď cvičit. Chceš se dívat?"

Osud

28. června 2009 v 18:34 Povídky o koních
Od pradávna lidé toužili poznat svůj osud a s nadějí upírali oči ke hvězdám. Je snad naše budoucnost vepsána v nich? A co takhle sudičky. Ty u Tvé kolébky nadělují do vínku.
Tobě nadělily čtyřnohého průvodce životem …… koně. Osud je hodně klikatá čára v dlani, kterou objevila kartářka. Přála sis mít dlouhé vlasy a stejně Tě ostříhali na kluka.
Milovala jsi filmy o indiánech a znala jsi je všechny nazpaměť. Snad to byl opravdu osud, který vedl Tvé dětské kroky ke staré kovárně, kde stával zapřažený bílý koník. Cítila jsi teplou dědečkovu dlaň a Tvé oči se upíraly na dědu s prosbou : ,,Dědečku, prosím Tě, ať mě ten pán sveze." A silné paže Tě uchopily a vysadily na široký koňský hřbet. Tvé dětské ručky se křečovitě chytily chomoutu a kůň se dal pomalu do pohybu. Když jste přišli domů, nechtěla jsi ani za nic svléknout oblečení na kterém ulpěla bílá srst zvířete. Denně jsi vyhlížela oknem, zda-li nepojede bílý koník kolem plotu. Tenkrát jsi ještě netušila, že na tom koni budeš jednou sama jezdit a navážeš s majiteli dlouholeté přátelství.
Je nádherný slunečný podzim. Obloha je bez mráčku azurově modrá, zlatavé listí šustí pod kopyty hnědé klisny, na které jedeš. Na chvíli se zastavíš v kaštanovém stromořadí, stoupneš si ve třmenech až dosáhneš na kaštan. Je to Tvůj malý pichlavý úlovek, který budeš ještě dlouho opatrovat a který Ti bude připomínat nádherné dny prožité ve společnosti klisny, na kterou ani po letech nezapomeneš. Osud je však neúprosný a Ty nemůžeš tušit jak zamíchá své karty. Nebude v Tvé moci zvrátit rozhodnutí osudu, kdy klisna podlehne zákeřné nemoci. Osud Ti tehdy připadal jako zlá stařena, která rozdává jen samé zlo.
Měla jsi pocit, že koně jsou už dávno zasunutou vzpomínkou…
Léta plynula a copaté děvče se změnilo v paní, která má nyní po svém boku svoji kopii té copaté holky, kterou přece zná. Je Ti tolik podobná a koně jí učarovali také. Zase tu byl pan ,,Osud," který dal o sobě vědět. Třeba Tě chtěl vyzkoušet, je-li Tvá láska ke koním stéle dost silná. Odjela jsi na Tvoji první výstavu koní. Tolik koní jsi pohromadě snad nikdy neviděla. Zkusíš vyplnit slosovatelnou vstupenku s živou cenou. Moc tomu stejně nevěříš, když ji vhazuješ do papírové krabice. Dosud ještě netušíš, co pro Tebe osud přichystal.
Nevěřila jsi tomu, že si štěstí na chvíli sedne a bude odpočívat, než se rozběhne k té copaté holce, která je už přece dospělá…
A teď se na něho díváš. Na dáreček, který přišel, nezván, neohlášen, tak jako návštěva, kterou nikdo nečekal. Je rezatý, rozčepýřený má velké tmavé oči, které čtverácky blýskají bělmem.
Tvůj vlastní kůň…
Srdce Ti poskakuje až v krku a krev Ti buší ve spáncích. Z telefonu sluchátka se ozývá hlas mámy nositelky osudových zpráv. ,,Přece sis koně celý život přála!" ,,Slyšíš mě?"
Osude, cítím trochu obavy a úzkost. Vyrostl z hříběcího chmýří ve statného sebevědomého hřebce. Zvládneš jeho nezkrotný temperament? Budeš bojovat sama proti všem, aby sis ho uhájila? Pere se to v tobě, jako dobro se zlem. Stojíš na křižovatce a nevíš kterou cestou se dát. Vybrala sis nakonec cestu přirozeného partnerství člověka a koně. A byla to dobrá volba. Ale těch pět let tvrdé dřiny a odříkání bys nikomu nepřála. Někdo na Tebe z dálky mává. Jede na ryzákovi, má copánky a někoho Ti připomíná… Je to Tvoje dcera, která pokračuje v Tvojí započaté práci…
Osud jsou přece dvě cesty, které se na obzoru spojí, jsou to dva koníčci, bílý a černý a záleží jenom na nás, po které uzdě sáhneme.

Samantha

28. června 2009 v 18:31 Povídky o koních
Zdá se to jednoduchý a krásný sen, pořídit si svého koníka, vychovat ho od hříbátka, získávat důvěru jeden od druhého, prostě si užívat toho svého koňského kamaráda… Ale jaký osud s ním nás vůbec čeká? Nad tím nikdo nepřemýšlí. Když je problém, vždy je tu někdo, kdo nám poradí, ale co když nastane problém zdravotní? Ano, od toho jsou odborníci, kteří si říkají veterináři, ale ne všichni konají práci tak, jak by měli! Tak například co v severních Čechách? Zrovna tam vyrůstala krásná Samantha. Sněžně bílá kobylka, kterou si její panička koupila jako tříletou. Byl to její první kůň a zkušenost tak nádherné zvíře vlastnit. Roky péče a výchovy plynuly a Samantha se stala úspěšným westernovým koněm rodeových závodů, skvělou matkou a vůbec, bezproblémovým a milovaným koňským kamarádem. Co si víc člověk může přát?! Ve svých devíti letech porodila třetí hříbátko. Vše se zdálo být v pořádku, ale po třech měsících začala Samantha zničehonic slábnout. Potravu přijímala dvakrát takovou a přesto se ztrácela před očima. Hromada vitamínů a odčervovacích přípravků, nic z toho nepomáhalo, tak přišly na řadu krevní testy, ale kdo by tušil, že se výsledků ani nedočkáte? Krutý a osudný den nastal 23. 10. 2004. Samantha začala polehávat a každý z ,,koňáků" a hlavně veterinářů ví, že takové příznaky jsou známkou nejčastější a nejnebezpečnější nemocí koní - KOLIKOU! Po půl hodině marného chození se volal veterinář, ale kdo by tušil, že je to marné? Vždyť ti jsou tu přeci od toho, aby pomáhali našim zvířecím miláčkům! Byla sobota a pár doktorů bylo na seminářích, ale ne všichni, a ti, kdo ano, tak tu měli své lidi, kteří je po dobu školení zastupovali, takže naděje byla. Telefonovalo se asi pěti veterinářům, ti kdo byli trochu z daleka nemohli a ti, kteří to k nám měli přibližně 10 km, nás odmítli! Jeden z nich, nejmenovaný pan veterinář z okresu Česká Lípa, nám řekl: ,,Kvůli jednomu koni nikam nejedu!" To musí mít koliku asi celé stádo, aby se člověk dočkal pomoci? Byl to zlý sen! Zoufalí a bezmocní stojíte nad umírajícím zvířetem a nemáte mu jak pomoci. To si nikdo, kdo to nezažil, nedokáže představit, vždyť umírá váš kůň, váš dlouholetý kamarád! Bylo jí devět let a zanechala po sobě tříměsíční hříbátko. Její ztráta je hlubokou ránou, která bude ještě dlouho bolet!!!
A tak se sama sebe ptám. Kde má člověk v takové chvíli odvolání?

Vzpomínka

28. června 2009 v 18:30 Povídky o koních
Jednoho rána listovala paní Doubravová ve svých oblíbených novinách, když tu jí padla do očí krátká zpráva ve Společenské kronice. Stálo tam: "Dne 17.listopadu uplynul právě rok od chvíle, kdy nás navždy opustila naše milovaná dcera a vnučka Hanka Novotná. S bolestí vzpomínáme. Rodina Novákova a Doubravova." Staré paní se sevřelo srdce lítostí. Psali tam o její vnučce. Mrtvé vnučce. A nemuselo k tomu dojít. Nemuselo se to stát, kdyby Hanka nebyla od malička blázen do koní. Kdyby jí dcera ze zetěm nedávali tak drahé a hloupé dárky. Kdyby neměli doma zrovna plnokrevného hřebce. Kdyby dali aspoň občas na její rady. Kdyby …. Paní Doubravové klesla ruka s novinami. Ponořila se do vzpomínek. Jak to vlastně tenkrát bylo?
Všechno začalo velikou oslavou Hančiných narozenin. V úterý, ano v úterý, to si paní Doubravová pamatovala přesně, jí mělo bát šestnáct. Protože se ale vnučka učila daleko od domova a celý týden bydlela na intru, slavili to předem. Jistě, nosívá to část smůlu a ona, babička jim to říkala dokonce několikrát, ale kdo by poslouchal starou bábu! Hanka chtěla slavit, tak se slavilo
Tu osudnou sobotu se k Novákům trousili hosté už od rána. A že jich nebylo málo - děvče bylo oblíbené. Libuše, dcera paní Doubravové a Hančina maminka, jim nabízela chlebíčky a perlivou limonádu. Hrála muzika - pokud se ovšem tomu řevu, co se linul z kazeťáku, dá říkat muzika. Haničky rozbalovala dárky, všem děkovala a pořád se smála. Vypadala šťastně…., byla šťastná. Vždyť šestnáct slaví člověk jednou za život!
Pak přišel na řadu sváteční oběd a veliký dvoupatrový dort. Dcera si na něm dala zvlášť záležet. Potom Hančí rozbalila hlavní dárek-od rodičů. O něco větší, než měla dřív, prý westernové - kdo se v tom měl vyznat…Měla z něj obrovskou radost. "Mami, tati, dík! Dík moc!" jásala nadšeně. "To je přesně to, co jsem si přála. Konečně budu moct naučit Hektora něco nového. Nejradši bych ho hned vyzkoušela!" "Máš tu hosty", upozornil jí Ivan, její otec. "Já vím, ale až to tady skončí…" "Bude pozdě",přerušila jí pro změnu Libuše. "Nemůžeš jezdit po tmě," domlouval jí Ivan, "zítra je taky den." "Já to zkrátím, tati," slibovala Hanka. "A pojedu jenom kousek, nikam daleko, fakt. Jenom abych vyzkoušela, jak se v něm sedí. Prosím…přeci mi nezkazíte narozeniny," žadonila. A tatínek neodolal.
Vnučka se opravdu snažila zkrátit oslavu na minimum. Docela se jí to povedlo. Párty skončila už ve čtyři hodiny a Hanka se nadšeně odebrala do stáje ke svému velkému hnědákovi. Chvilku jí trvalo čištění, protože kůň se vyválel, jak bylo jeho dobrým zvykem, v největším blátě, které v ohradě našel, chvilku se zdržela zapínáním podbřišníku, který se u westernového sedla zapíná prý jinak než u obyčejného. Než se vypravila bylo skoro pět. "Vážně chceš jít ještě jezdit?" ptal se Ivan. "Je skoro tma"řekl.V jeho hlase zněla obava. "No na chvilinku," přesvědčila Hanka. "Neboj tati, za půl hodinky, za hodinku nejvejš sem zpátky. Vrátím se včas." "Opravdu to nenecháš na ráno? Co když někde sletíš…?" rozmlouvala jí to Libuše. Ale kdepak. Hanka měla vždycky svou hlavu. A pěkně tvrdou! "Už jste mi to dovolili. Jsem připravená vyjet, přece teď nezrušíte svoje slovo!",bránila se urputně. "Tak dobře," ustoupila Libuše. U Nováků bylo zvykem slovo dodržovat. "Ale vrať se brzo a dávej na sebe pozor." Jenomže Henka ji už neposlouchala. Než Líba dopověděla větu, seděla vnučka na koni. "Ahoj za chvíli!" zavolala ještě, zamávala a vyjela. Všichni tři, maminka, tatínek, i ona, babička, se za ní dívali, dokud jim nezmizela za první zatáčkou. Obdivovali ji, jak skvěle si na koni vede. V té chvíli ještě nikdo z nich netušil, že svoji malou, hodnou, chytrou holčičku vidí naposledy živou….
Nikdo se už nikdy nedoví, co se tenkrát venku vlastně stalo. Možná, že koně splašil vlak, když nesl svou paní kolem trati, možná náklaďák při přecházení silnice, a možná to byla obyčejná srna nebo zajíc v lese. Kdoví. Jisté je jen to, že se Hektor splašil… Sváteční den se změnil ve večer, který pomalu přecházel v méně slavností tmavou noc. Dávno minula povolená hodina. Po ní uplynula druhá, třetí…a zlost, kterou měli na tu malou divošku, se změnila ve strach. "Kde může být? Určitě se jí něco stalo."vyjádřila obavy všech Líba. "Nesýčkuj. Prosím tě!" okřiknul jí Ivan, "za chvíli se objeví celá nadšená, jak se jí bezvadně jezdilo. Jako bys jí neznala." Snažil se uklidnit ženu, tchyni a možná taky sám sebe. Napjatě poslouchali, kdy se ozve známí klapot kopyt. "Neměli jste jí to dovolit," ozvala se po nějaké době babička. "Ještě vy začínejte babi!" utrhnul se na ni Ivan. "Já bych už dávno zavolala policii. Tohle není normální," uzavřela stará paní. "Počkáme půl hodiny," rozhodl zeŤ. "Když se neobjeví, začneme dělat poplach. Ale ona se vrátí," zadoufal.
Čekali dál. Toužebně čekali na zvuk kopyt, který by jim oznámil, že je vše v pořádku, že se nic neděje…Jen těžko se dá popsat jejich úleva, když se v půl desáté, v době, kdy vzbouřili sousedy z blízkého i dalekého okolí, a kdy policisté i hasiči vyhlásili pátrání, konečně ozval koňský dusot a jejich úlek a zklamání, když zjistili, že se kůň vrátil sám.
Policie, hasiči, dobrovolníci a rodiče prohledávali okolí celou noc. Nad lesy létal i vrtulník. Ji, babičku, nacpali sedativy. Myslela si, že snad zešílí. K ránu se lidi hledající její vnučku vrátili unavení, promrzlí, poškrábaní a sami…. Teprve v úterý odpoledne, v den jejích opravdových narozenin, Haničku našli. Nějaký pán viděl koně s jezdcem cválat k přehradě. Kůň prý letěl jako blázen… Vnučku pak vytáhli potápěči. Ležela kousek od hráze s rozbitou hlavou. Snad netrpěla. Její tvář nevyjadřovala ani ve smrti strach či bolest. Spíš překvapení. Snad si ani nestačila uvědomit, co se stalo, snad….Hanička jim to nepoví.
Plnokrevníka Novákovi časem prodali. Příliš jim připomínal tu nešťastnou událost a stejně ho neměl kdo jezdit. Jediné, co jí, staré paní, zbylo, je vzpomínka. Pár fotek v krabici a výstřižek z novin. Paní Doubravová setřela slzu a povzdechla si. Jak už to bývá, stala se vnučka po smrti slavnou. Celý článek o ní napsali. Nesl nápis:"Nikdy jí nebude šestnáct…"

Amor

28. června 2009 v 18:29 Povídky o koních
Bylo docela pěkné zimní odpoledne, když mi kamarádka ve spěchu volá: ,,Hele, koupila jsem si koně. Máš místo, viď?" Jako prosba to moc neznělo, ale dobrá. Ještě toho dne večer přijelo auto s přepravníkem a v něm stálo cosi, co kdysi mohlo být krásným koněm. Zhruba 12-15ti letý hřebec, podle mohutné kostry chlaďas. Nádherná, Až na plec sahající sametová hříva bylo to jediné, Co na něm bylo vidět. Žalostně vyhlížející skelet potažený zvláštně vypadající dehydrovanou kůží, rousy na nohou skrývaly netušené…
Odvedli jsme ho do stáje a nakrmili. Stáli jsme u něho a do očí se draly slzy. Musel být nádherný. Proč a kdo ho takhle zřídil?! Smutek a únava v očích hřebce nebrala několik dní konce. Bylo nám jasné, že pouhé kvalitní krmení to nespraví.
Začali jsme úpravou zubů, po několika dnech pak přijel kovář. Amor nechtěl dát nohy a přestože byl neskutečně hodný, kopal při pouhém náznaku sáhnutí na kopyto. Přesto se nám podařilo přesvědčit ho. Dodnes však nevím, zda to bylo dobře či nikoliv.
Rakovina kopyt u něj byla rozvinutá natolik, že nejen přerůstala těžké podkovy a ozuby, ale pronikala až do kostí. Na zadních nohou po ostříhání rousů bylo patrné prorůstání ,,raka" skrz kůži. Podkovář zvedl hlavu: ,,Je nádherný, ale co tady chcete zachraňovat?"
Další den dorazil veterinář a nastalo rozhodování. Amor ale mezitím velice ožil a běhal s dvouletým plnokrevným hřebečkem po výběhu. Jeho chuť do života se vrátila a my ho nedokázali dát zabít.
Bylo rozhodnuto. Ulevíme mu od bolesti, nádory budeme tlumit SBC pastou, ať si alespoň trochu užije života, který asi neměl jednoduchý.
Amor byl šťastný, začal se chovat jako skutečný hřebec a neprošel okolo kobyl, aniž by se jim řádně nepředstavil. Honil se s hříbětem a hrál si, jako by doháněl mládí. Kopyta se nám dařilo udržovat v jakémsi útlumu a nikdo z nás nemluvil o možném konci.
Čas plynul a my se snažili dopátrat k člověku, který mohl způsobit tomu koni tolik bolesti a utrpení. Ale nedařilo se nám, byl koupen u handlíře nejhrubšího zrna a ten své ,,klienty" nezradí, chová se přeci stejně!
Nikdo si neumí představit tu bezmocnost, když se díváte na skotačícího koně, a víte, že těžká nemoc mu rozežírá tělo, zkracuje život a neúprosně odpočítává dny. Přitom stačila jen obyčejná denní péče jeho kočího…
Pak přišel den, na který nikdo z naší stáje nezapomene. Vedeme koně domů z výběhu, Amor jde ztěžka, začíná mi docházet, že se jeho stav horší. Nažral se a lehl si,vypadal unaveně. V noci jsem se na něho chodila dívat, vstal a opět spokojeně chroupal seno. Ulevilo se mi. Ne však na dlouho. Ráno při snídani nechtěl vstát, nenutila jsem ho, ale vůně krmení ho nakonec zvedla. Hlavou mi létaly myšlenky: ,,Co dál?" Nicméně se nažral a hrnul se ven, jeho nový denní režim se mu líbil. Jako vždy jsem odvedla nejdříve hříbě, ale když jsem se vracela pro Amora, viděla jsem, jak se v boxu vzepjal na zadní. ,,No, no!", povídám směrem k němu, ale on vzápětí leží bezmocně na zemi a bolestně naříká…
Během pár minut přijíždí veterinář. ,,Zlomil si nohu. Nemůžu vůbec nic dělat…"
Nikdy nezapomenu na velké slzy, které se Amorovi řinuly z očí, než naposledy po injekci vydechl. Jeho hlavu jsem držela ještě dlouho v náručí a proklínala člověka, který mu tolik ublížil…
Amorovi jsme poskytli pouhé dva měsíce šťastného života, možná by tu mohl být déle, nebýt rakovinou prožraných kopyt a kostí. Byl to zvláštní kůň, svou krásou i milou povahou očaroval naše srdce a takovýto krutý život a těžký konec mu nepřál nikdo z nás.

Léčivá noblesa

28. června 2009 v 18:28 Povídky o koních
"Ahoj Baruš! Seš doma?" pozdravila mě máma, když se vrátila z práce.
"Čau," odpověděla jsem jí znuděně.
"Mám pro tebe překvapení! Mám pro tebe koně," řekla mamka tajuplným hlasem.
"Jo? A jakého? Dřevěného, umělohmotného nebo snad keramického?" odpověděla jsem, protože jsem tušila, že mi mamka koupila zase nějakého nehybného koně, který bude patřit do sbírky koní, kterou mám v pokoji a už mě VŮBEC nebaví!
"Co? Jo ty myslíš, že mám dalšího koně do sbírky? Ale ne! Mám pro tebe živého koně," odpověděla mi a vytáhla z kapsy nějakou obálku.
"Živého? Ale vždyť apríl bude až za měsíc," řekla jsem.
"Já si nedělám srandu Báro," odpověděla mi naštvaně.
"Ale vždyť ho ani nemáme kam dát mami. Ty ses asi zbláznila. A na co ho jako budu používat?" řekla jsem a poklepala jsem na můj vozík.
"Právě proto ti ho kupuju. Ty se na něm budeš léčit," řekla mi a podala mi obálku.
"Léčit? To má kůň nějaké léčivé pachy? Vždyť jen smrdí. Ani nic nedělá," odsekla jsem a rozbalovala jsem obálku. V ní bylo doporučení doktora. Kůň prý léčí. To jsou dneska lži.
Beze slova jsem odjela do pokoje, ale máma mě potom donutila a já jsem se na toho slavného oře musela jít (jet) podívat. Byl to ČT. Hnědý s hvězdou na čele. Máma mě na něho vysadila a chvíli mě vodili po jízdárně. Necítila jsem nic zvláštního. Až potom. Noblesa (tak se jmenuje) začala být nervózní a tak začala bláznit. Chvíli jenom trhala hlavou a tak se o mě začala máma bát, ale nakonec mě nechala. Potom ale Noblesa začala klusat a já se bála. Co jsem měla dělat, když nemůžu pohnout nohama? Noblesa začala cválat. Zavřela jsem oči, abych neviděla, jak ochrnu ještě na zbytek těla. Potom jsem se k ní naklonila a řekla jsem jí: "Prosím zastav". A ona jen tak zastavila. Bylo to divné, ale hezké. Máma mě rychle sundala a řekla mi, že to byl špatný nápad a že si jí nemůžeme koupit. Ale já jsem nesouhlasila a tak máma svolila a koupila ji. Měla být ustájená na ranči Bílá klisna.
Pokaždé jsem za ní jezdila. A po nějaké době jsem se dokázala postavit. A pak i chodit. Před tím jsem neměla koně v lásce, ale po téhle zkušenosti jsem jen s koňmi.

kůň jménem Jack

28. června 2009 v 18:26 Povídky o koních
Jednou takhle někde v Austrálii, se páslo stádo divokých koní. Jak víme, každé stádo má svého vůdce a tady v tom stádu byl vůdce silný a krásný kůň Jack. Byl velmi chytrý, můžu říct, že z koní byl nejchytřejší. Vycítil, když se blíží nebezpečí, kde je dobrá pastvina a kam koně můžou a nemůžou. Všichni ho měli rádi. Nebyl nikdo kdo by ho neměl rád. Ne, někdo přece existoval. Byl to starý kůň Black, který nikomu nic nepřál. Možná to bylo jeho krutým dětstvím. Když byl malý utratili jeho rodiče. Nikoho neměl rád. Hlavně ne Jacka. ,,Jdou lidé!" zařval jako jindy Jack, který chránil stádo. Všichni utekli, jen Jack s Blackem zůstali. ,,Co děláte??? Uhněte ať můžu utéci. Já i vy." Řval Jack na Blacka. ,,A tak to ne, chlapečku!" zakroutil hlavou Black a zatarasil Jackovi cestu. ,,Máme ho!" zařval vítězně chlap, který chytil Jacka. Black utekl ke stádu. ,,Kde je Jack?" zeptala se ustrašeně Jackovo máma. ,,Chytili ho. Dělal jsem všechno, ale přemohli mě." lhal Black. ,,A proč nechytili Vás?" zeptala se podezřívavě Jackovo máma. ,,Co by se mnou dělali? Vždyť jsem už starý." lhal vesele dál Black a nepomyslel na chvíli, kdy se všechno provalí a Black bude odhalen. ,,Mami, kdy se táta vrátí?" vzlykalo smutně hříbě, Jackovo syn. ,,Nevím, synáčku." Odpověděla žena Jacka. ,,Kde to jsme?" zeptal se Jack ostatních koní, kteří taky byli chyceni. ,,Tady nás utratí." Odpověděli koně. ,,Cože?" rozčílil se Jack. ,,Tak třeba ty koníku!" přišel nějaký pán a chtěl Jacka někam odvést. ,,Grrrr!" naštval se Jack a kousnul toho pána do ruky. ,,Jauvájs!," zařval ten pán. ,,Ten kůň mě sprostě rafnul!" Pán nechal za sebou otevřenou ohradu a tak mohl Jack bezpečně utéci. Jack toho využil. ,,Kamarádi, pojďte utečeme!" křikl na ostatní koně Jack. Koně souhlasili a dali se na útěk. Po cestě na cestu spadl velmi veliký strom a koně nemohli dál. Jack, chytrý kůň, samozřejmě na něco přišel. ,,Pojďte, tady je zkratka." Řekl ostatním a konečně našli svoje stádo. ,,JACKU!" zařvala maminka a žena Jacka. ,,TATÍNKU!" zařval syn Jacka. ,,A ty Blacku, vylučuji tě ze stáda!" Black odešel a Jack řekl všem pravdu a maminka řekla:,,Vše dobře dopadlo!"